První dojmy z přechodu z Fuji X na Sony Alpha (A7 III)

Po spokojených letech s několika modely Fuji (E2s, E3, T30, T2) jsem se rozhodl přejít k Sony (A7 III). Rozhodování to bylo dlouhé (už to jakoby naznačovalo pozdější dojmy), důvodů proč přejít i nepřejít jsem našel srovnatelně, nakonec mě k Sony postrčila všeobecná zahálka během pandemického stavu, hodně pozitivní dojmy z testování ukázkových RAWů a nakonec to vše dorazilo zprostředkování prodeje A7 III za zajímavou cenu od jednoho laskavého člena Sony Gangu.

Článek není samostatnou recenzí Sony A7 III, těch už bylo napsáno hodně, chci se zaměřit hlavně na srovnání s Fuji aparáty a vypíchnout věci o kterých jsem se jinde nedočetl a/nebo mě prostě zaujaly. Jelikož se Sony fotím teprve třetí týden, v článku se můžou vyskytnout nepřesnosti.
Cílem bylo i navázat na pěkný článek Davida Nogola o jeho přechodu z Fuji na Sony a rozšířit ho o vlastní poznatky.

Všechny postřehy se týkají focení – videem se nezabývám.

Ergonomie

Design a zpracování

Každý má jiný vkus, mně se moderní, funkční a vcelku strohý vzhled Sony líbí víc než retro přístup Fuji. Díky plnohodnotnému gripu navíc perfektně padne do (malých) rukou. Fuji jsou (kromě X-H) více placaté a drží se hůř, pořízení nástavce gripu společně s prvním větším sklem patří ke standardu. Překvapivě nejhůř na tom nejsou nejmenší X-E a X100, ale řada X-T10/20/30, která má téměř čtvercovitý tvar a nikdy se mi nepodařilo najít univerzální polohu ruky, kdy by se přístroj dal stabilně držet a zároveň se i pohodlně ovládal.

Sony šlo cestou „one size fits all“ a nemá alternativní větší těla – všechny řady sice generaci od generace postupně pomalu rozměrově narůstají, ale těm, kteří mají „ruce jako lopaty“ se těla A7 asi nebudou držet nejlépe, obzvlášť pokud jde o prostor pro prsty mezi gripem a objektivem. Hodně úzký prostor je i mezi sloty pro paměťovou kartou a jejich dvířky, je potřeba si zvyknout kartu vytahovat uchopením za její okraje.

Oblíbeným příslušenstvím k Sony je „malíčkové“ prodloužení gripu. Na výběr je mj. originál nebo Meike.

Fuji těla působí bytelnějším a pevnějším dojmem, řady X-T a X-H mají celé šasi z hořčíkové slitiny, A7 III má ze slitiny vrchní a přední díl, záda jsou údajně z plastu – jeho textura a skoro neviditelné lícování to ale dobře maskuje. Až na dvířka konektorů (viz dále) působí zpracování a materiály poctivě.

Váha a velikost

S Fuji se lépe budují kompaktní sety, hlavně ale díky nabídce drobnějších těl (X-E, X100), než že by APS-C objektivy obecně byly významně menší a lehčí – to platí zvlášť pokud dáte fullframe ekvivalentu výhodu 1EV horší světelnosti (např. Fujifilm XF 56mm f/1,2 R vs Sony FE 85mm f/1,8), kterou se přibližně srovná minimální možná hloubka ostrosti a také úroveň šumu. Při porovnávání ekvivalentních objektivů stejné světelnosti bude fullframe objektiv obvykle větší a těžší, ale také nabídne naopak menší možnou hloubku ostrosti a méně šumu při stejných expozičních hodnotách. Viz tabulka srovnání vybraných objektivů.
Citelně kompaktnější je až systém M4/3.

SonyFuji
A7 III650gX-T4607g
Sigma 24-70mm f/2.8 DG OS HSM Art1020gFujifilm XF 16-55mm f/2,8 R OIS WR655g
Tamron 28-75mm f/2.8 Di III RXD550g655g
Tamron 70-180mm f/2.8 Di III VXD815gFujifilm XF 50-140mm f/2.8 R LM OIS WR987g
Sony FE 70-200mm f/4 G OSS838g987g
Sony FE 70-200mm f/2.8 GM OSS1480g987g
Sony FE 200-600mm f/5.6-6.3 G OSS2115gFuji XF 100-400mm f/4.5-5.6 R LM OIS WR1135g
Sony FE 85mm f/1.8371gFuji XF 56mm f/1.2 R405g
Sony FE 55mm f/1.8 ZA Sonnar281gFujinon XF 35mm f/1.4 R187g
Sony FE 50mm f/1.8186g187g
Tabulka srovnání hmotnosti těl a objektivů

Utěsnění

„Tento fotoaparát je navržen tak, aby byl odolný vůči prachu a vlhkosti, ale stoprocentně resistentní vůči vodě a prachu není.“

(z uživatelské příručky)

Král je tedy oblečený i nahý. Když je řeč o utěsnění, vzpomenu si vždycky na Patrika Staňka, který svůj Olympus po výpravách čistil zásadně ve vaně sprchou. To v případě A7 III (a zřejmě i ostatních modelů řady A7) nebude dobrý nápad a šalamounský popis utěsnění bude lepší interpretovat podle Cynikova fotografického slovníku:

„Odolný proti povětrnostním vlivům (weather resistant) – termín, který spotřebitelé nesprávně chápou jako „utěsněný proti povětrnostním vlivům“ (weather proof), zatímco výrobci fotoaparátů tím přesně myslí „záruka se nevztahuje na poškození vniknutím tekutin“

The Cynic’s Photography Dictionary

Přestože praxe ukazuje, že lehký déšť není pro A7 III problém, stejně nezbývá než – k dlouhodobé uživatelské spokojenosti – zodpovědně dodat: pokud není skutečně utěsněný, zacházej s ním jakoby utěsněný nebyl vůbec.

Pokud by vás přeci jen zajímalo, co řada A7 ve srovnání s aparáty jiných značek vydrží, doporučují např. článek na Imaging Resource: Water Torture: Nikon D850 vs Sony A7RIII, Canon 5D Mk IV & Olympus E-M1 II

Ovládací prvky

Jedna z nemála věcí, o které jsem se předem nedočetl je, že A7 III má „click-less“ spoušť – tedy bez citelné mezipolohy pro namáčknutí. Zvyká se na ni dobře a rychle.
Pro pohodlnou obsluhu spouště není k Sony potřeba dokupovat různé šroubovací nástavce (známé jako soft release shutter button). Zároveň to znamená, že kvůli absenci závitu ve spoušti se používají drátové dálkové spouště pro USB rozhraní, které jsou dražší (ale zároveň toho většinou víc umí).

Joystick je koncipovaný jinak, je větší, s prohlubní uprostřed. Po chvíli zvykání je stejně jeho použití stejně pohotové jako s „pichlavým“ joystickem u Fuji.
Směrový ovladač (D-pad) funguje podobně jako u Fuji, navíc je možné jím oběma směry otáčet (pro pohyb v menu, přeskakovat fotky atd.).
Navigačních ovladačů je tedy dostatek, v některých situacích snad až nadbytek – při změně některých voleb v menu aparát nabádá navíc i k použití obou rollerů a z kraje je jednoduché se do ovládání zamotat – „k položce jsem se dostal joystickem, ale tuhle hodnotu mám měnit předním rollerem, tu pod ním zadním, ok, čím to teď potvrdím…?„. Intuitivní to není, zvyknout se dá.
Tuhost rollerů a voličů je tak akorát, nejdou přehnaně ztuha, i kompenzace expozice jde ovládat pohodlně palcem.

Na vrchní straně aparátu vlevo od kapličky hledáčku se nachází… nic. To je zřejmě jedno z těch míst, které A7 dělá entry-level třídou:

Prostor vyhrazený ničemu

A9 má na tomto místě skvělý sdružený volič pro výběr režimů ostření a snímkovou „kadenci“. Zatímco u A7 je absence čehokoliv na tomto místě – dejme tomu – pochopitelné, u řady A7R s cenou převyšující 100.000 Kč už je to celkem zarážející. Je tedy na první pohled patrný vývoj „od vrchu“ – tedy že nižší třídu vyrobíme tak, že z vyššího modelu leccos doslova sebereme. U Fuji to tak samozřejmě funguje taky, ale víc mazaně – na X-T30 tak sice nemáme ISO volič, ale místo něj je zde volba růných režimů. U X-E řady není vlevo volič žádný, zde je to ale z důvodu celkové koncepce aparátu (mj. maximální kompaktnost a zachování podobnosti s původními rangefindery). Jako uživatel Fuji jsem si nepřišel o nic ochuzen a nižší řady aparátů více působí jen jako ti menší, ale ne „okradení“ sourozenci. Naopak Alpha těla jsou v základu všechna stejná a ústupky v možnostech ovládání více bijí do očí. Fuji se zkrátka „kanibalizace“ mezi vlastními produkty tolik nebojí.
Na druhou stranu, pokud jde o nabídku funkcí a obrazový výkon, je odstupňování nižších/vyšších řad u obou značek poměrně malé a i nižší řady (A7, X-TX0, X-E) jsou ve výsledku špičkovými stroji, jen neposkytují ten úplně maximální komfort a takové možnosti pro krajní podmínky.

Alespoň teď z kraje vidím jako krok zpět návrat k PASM voliči. Byť je to současný „průmyslový standard“, je to při přechodu mezi režimy úkon navíc – u Fuji se do jednotlivých režimů „vchází“ jejich přenastavením z automatu na konkrétní hodnotu. Ačkoliv je to jeden z retro konceptů, tak není jen na efekt, ale je především funkční.

Nabíjení

Jedním z těch nevalných prvotních zážitků s A7 je nabíjení. Začněme tím, že v balení aparátu za 53.000 Kč není plnohodnotná nabíječka. K dispozici je USB kabel, síťový kabel a trafo – na plastovou kolébku s pár piny nezbyl rozpočet. Kontra-pochvala pro Fuji zde ale nebude, jelikož se postupně vydává stejnou cestou a ani u vrcholné X-T4 nabíječku v balení nenajdete. Takže zapojíte dohromady kabely s trafem a na aparátu odcvaknete krytku s USB konektorem, která… na rovinu, i krytka od krabice džusu působí robustnějším dojmem.

Létající krytky

Jsou řešení, které jde snadno vnímat jako kompromisy a určité ústupky a pak jsou věci pro které nenajdete pochopení ani když nad motivací tvůrců promeditujete celé noci. Společně s rozvržením položek menu jde podle mě o nejvíc frustrující zkušenosti s A7 III.
S krytkou nabíjecího USB naštěstí není potřeba se opakovaně trápit – Patona, JJC a další dělají pěkné duální USB nabíječky za pár korun.

Těm, kteří ale natáčejí a potřebují stálý přístup k většině konektorů, není co závidět.
Samotné nabíjení trvá dlouho (kolem tří hodin), ze zahraničí (Amazon) by měly být k dispozici i nabíječky s vyšším výkonem.
O výdrži bylo napsáno také dost, ta je vynikající, začínáme se postupně vracet do časů zrcadlovek, kdy se na jedno nabití dala nafotit celá týdenní dovolená.

Akumulátory

Zaujalo mě, že uživatelé Sony preferují spíš originální aku oproti „druhovýrobě“, která je populární u Fujistů.
Vysledoval jsem pro to hlavní tři důvody:

  • díky vysoké kapacitě akumulátorů jich není potřeba tolik (cca třetina), takže celková finanční úspora oproti originálům není tak dramatická
  • softwarová vychytávka od Sony (tuším od firmware verze 3), která způsobuje, že při použití neoriginálního aku se při startu aparátu zobrazí varovně demotivační hláška o nevhodném typu aku (stačí potvrdit a jde se fotit dál – její význam je čistě varovný)
  • zkušenosti s horší dlouhodobou spolehlivostí a vyšší zmetkovitostí aku z druhovýroby (včetně zn. Patona)

Originální Sony NP-FZ100 s kapacitou 2280 mAh se dá momentálně pořídit kolem 2000 Kč, originál Fuji
NP-W126S s kapacitou 1200mAh stojí cca 1500 Kč.

Hledáček a displej

V recenzích se často A7 III vyčítá horší hledáček a displej. Hledáček velikostí, rozlišením i kvalitou zobrazení připomíná ten v X-T2. Nepatří tedy mezi ty nejmodernější, ale je rozhodně dostatečný. Při snímání kontrastních scén se obraz začne nepřirozeně třpytit a prozradí nižší rozlišení, jinak ale žádné drama.

Ještě bych měl jednu hnidopišskou výtku, paradoxně k velké velikosti hledáčků (nebo k jejich umístění moc blízko očnici?) – pokud se vědomě nesoustředím na správné „usazení“ oka k hledáčku před focením, často dřív nebo později zjistím, že vlastně nevidím až do kraje obrazu jedné ze stran. Na druhou stranu, může to být pro někoho užitečná pomůcka proti těsným kompozicím 🙂 To se týká A7 i X-T. I když, samozřejmě lepší mít kino těsně před okem, než zaměřovač na konci tunelu jako to bylo (a asi stále ještě je) u levnějších zrcadlovek.

Závěrka

Sony své ne-vrcholové modely (všechny kromě A9?) brzdí na závěrce, Fuji jen na té mechanické – pro elektronickou je dostupný rozsah stejný (max. 1/32000 s.). Na A7 III je nejrychlejším časem 1/8000 na mechanické i elektronické. To je přijatelný ústupek, i vzhledem k tomu, že na fullframe není obvykle potřeba super-světelných (f/1.2 a rychlejší) skel. Za už nepřijatelný považuju strop 1/4000 s. na celé APS-C řadě A6000. To je podle mě u stroje za 42.000 Kč (A6600) neodpustitelné a byl to i jeden z důvodů proč jsem o APS-C Sony ani na chvíli neuvažoval.

Závěrka je také hlučnější, jeden by málem uvěřil, že před závěrkou lítá i zrcátko. V praxi to ale nic nemění – tam, kde je potřeba být v tichosti bude hlučná i závěrka u Fuji a obou strojů bude potřeba přepnout na elektronickou.
Někdy – nevím, jestli jde o interval časový nebo počtu zapnutí/vypnutí – se závěrka sama ozve ještě pár vteřin po vypnutí aparátu – jedná se o údržbovou sekvenci, kdy sám aparát pořídí tzv. dark frame, aby zjistil a případně přemapoval vadné pixely.

Prostředí a funkce

Rychlost zapnutí

Šetřící taktika CSC se slabou aku, která platí i pro Fuji, tj. „zapnout, vyfotit, vypnout“ se osvědčilo pozměnit – u Sony není potřeba tak úzkostlivě šetřit baterku a navíc citelně pomaleji startuje – cca tři vteřiny jsou najednou jako věčnost. Doba se ještě prodlužuje, pokud máte vloženou prázdnou SD kartu – aparát si ještě vytváří adresářovou strukturu a databázi. Většinou tedy nevypínám a nechám aparát „spadnout“ do automatického vypnutí po jedné minutě.

Menu a překlady

Menu u aparátů Sony je známá záležitost – výsledný špatný dojem vychází ze tří věcí:

  • navigace v hlavní úrovni menu je horizontální, z něj se předchází do opět horizontálních podsekcí ve kterých se stránkuje. Oproti vertikálnímu menu na Fuji je to méně intuitivní, navíc to vytváří dojem, že menu je neskutečně rozsáhlé, přitom je rozpětím možností nastavení podobné Fuji. Horizontální pojetí menu není samo o sobě problém, komfortu použití ale zároveň nijak nepomáhá.
  • spousty položek nejsou tam, kde byste je hledali, namátkou např.: zatímco velikost a kvalitu JPG nastavujete na první stránce, vyvážení bílé a kreativní styl se nastavuje na straně dvanácté. Řada nastavení, které byste hledali v „systémovém“ menu, je zahrabaná uvnitř jedné ze dvou sekcí nastavení fotografování: např. umožnit spustit závěrku bez objektivu/bez karty. Přepínání hledáček/displej je na straně 6 druhé foto sekce, ale nastavení jejich jasu je v „systémovém“ nastavení.
  • nepohodlná navigace – o úroveň zpět se vrátíte tlačítkem Menu v levém horním rohu. A jak jsem zmiňoval výš, některé volby aparát vynucuje měnit rollery, ač je k dispozici joystick a ještě otáčivý Dpad

Co s tím?

  • základem je vědět o tom vědět už během rozhodování/před nákupem. Po první zapnutí A7 jsem z menu nebyl nijak konsternovaný, protože už jsem měl navigaci a strukturu menu krátce nakoukanou z YouTube – doporučuji
  • promyšleně si nakonfigurovat Moje menu a funkční tlačítka
  • zvykat si

Překlad manuálu i prostředí je u Sony lepší. Není perfektní, ale aspoň neobsahuje strojové překlady typu „horké sáňky“ (hot shoe), „zvýraznit/potlačit tón“ (highlights/shadows) a podobné nesmysly jako Fuji. Některé položky na chvíli zarazí, třeba takový „Režim pohonu“ (= rychlost snímání – „kadence“), který by člověk očekával asi víc v autě, nebo spiklenecký „Iluminátor AF“ (= pomocné přisvícení pro AF).
Některé položky jsou „vyzkratkované“ do mrtva, u Fuji jsem se několikrát během let vracel do manuálu pro vysvětlivku položky „Optim. mod. obj.“. Tady by bylo ideální použít skrolovací nápovědu – pokud bych nechal položku vybranou např. dvě vteřiny, začal by skrolovat její nezkrácený popis. Drobná, ale užitečná věc by to byla.

Q menu, Moje menu

Sony má obdobu Q menu pro rychlý přístup k nastavení, existuje ale jediný slot – nejde zde mít více různých presetů nastavení. To se řeší přes uživatelské režimy (1) a (2) na voliči režimů.
Moje menu funguje v podstatě stejně, u Sony má ale větší význam – je to částečné vysvobození z rozsáhlého a chaotického menu a budete ho s radostí každý den používat.

Auto ISO a minimální rychlost závěrky

Kromě standardního nastavení nejnižší/nejvyšší ISO + hraniční konkrétní čas (sic jen po celých jednotkách EV) je možné u A7 III rychlost nastavit na jednu z možností pomalejší, pomalá, standardní, rychlá a rychlejší. Standardní nastavuje nejkratší čas na 1/ohnisková vzdálenost objektivu (přesněji: nastavuje nejbližší celé EV, viz příklad dále). Rychlá tento čas zkrátí o 1EV, rychlejší o 2EV, pomalé volby pak čas stejným způsobem prodlužují.
Takže např. pro 55mm objektiv Standard nastaví hraniční čas na 1/60s, rychlá na 1/125s, rychlejší 1/250s, pomalá 1/30s, pomalejší 1/15s.

Pro většinu běžných situací je to komfortnější řešení, než jaké nabízí Fuji, kde jsou jen tři různé presety pro Auto ISO, které ohniskovou vzdálenost objektivu nijak neberou v potaz.

Automatické vyvážení bílé

Spolehlivost je v praxi pocitově podobná, kombinací AWB a barevných profilů udržuje Fuji v přijatelnějším rozsahu odstíny pleti a neodletí ani ve složitějších světelných podmínkách do nějakého nepřirozeného extrému.
Za zmínku stojí ale hlavně nastavení priority AWB, které má A7 III, u Fuji až teď nová X-T4, které umožňuje chování AWB ovlivnit – s prioritou white „aby bílá bílá byla“ nebo prioritou ambience, která preferuje barevný tón světelného zdroje (takže se přirozeně tlačí do vyšších teplot).

JPEG a obrazové profily

Z různých diskusních fór je patrné, že tak, jak moc zajímají a baví SOOC (straight out of the camera) JPG Fujisty, tak stejně hodně nezajímají Sony fotografy. Je to i v souladu s tím, jak protichůdně k nim oba výrobci přistupují: Sony JPEGy na rozdíl od Fuji nijak marketingově netlačí a nehraje na simulace dávných skvělých filmů a evidentně nechce být strojem na „instantní zázraky“. Co vyfotíte, to máte a přímo v aparátu už žádný upravený JPG nevytvoříte – Sony nemá jakýkoliv in-camera RAW processing. Je to škoda, protože A7 III má vcelku povedené barevné profily* (přesněji Kreativní styly) včetně možnosti poladit jejich saturaci, kontrast a úroveň doostření. Výtka patří určité nekonzistence mezi profily, kdy se nemění jen tonalita a barevnost, ale zároveň i jakoby barevný nádech celé fotky: profil Standard táhne lehce do zelena, ať děláte, co děláte (což bude asi uspokojivě řešitelné přes nastavení odchylky vyvážení bílé), zatímco Portrait vypadá vyváženě a pěkně.

Momentálně používám tyto dva kreativní styly:

  • Portrait (kontrast +1): na portréty – pěkná jemná tonalita i barevnost
  • Vidid: živé až pastelové barvy, ale nepřepálené v saturaci, připomíná Provia simulaci – používám na všechno ostatní

Možnost dodatečně upravovat a „vyvolávat“ fotky u Fuji je perfektní, redukuje se tím vlastně závislost na dalším zařízení na kterém fotky zpracujete – byť samozřejmě s omezenou funkčností. Ne vždy je čas, nálada nebo celkově potřeba (třeba u reportáže, streetu, rodinného focení…) fotky protahovat Lightroomem.

*) srovnávám hlavně s výstupy z dřívějších Sony aparátů, jinak kvalita bohužel pořád zaostává za Fuji, posledními Panasonicy i Canonem

Vodováha

Dnes přesněji zobrazení elektronický horizont je užitečná pomůcka fotografa. Na Fuji jsem ji ale nakonec nepoužíval, protože nešla zapnout/vypnout jinak než zdlouhavým procvakáním se do nastavení zobazovaných indikátorů hluboko ve struktuře menu. Chci ji totiž zapínat jen když je potřeba a poté zase vypnout – za běžných okolností působí dělící čára přes celý hledáček rušivě.
U Sony je vodováha rušivá obdobně, ale je možné ji snadno vyvolat/vypnout přepnutím režimů zobrazení (tlačítko DISP) – vodováha je součástí jednoho z režimů, který vypadá jako průhled přes kokpit stíhačky a ukazuje horizontální i vertikální náklon.
Mezi jakými druhy zobrazení se bude tlačítkem cyklovat jde nastavit, navíc zvlášť pro hledáček i displej, to je dobře vychytané.

Perfektní by byla nějaká miniaturní verze vodováhy, která by mohla být zobrazená vždy a zároveň nerušila – někde v rohu displeje, na způsob parkovacího čidla v autě – moc vlevo, v rovině, moc vpravo, malými indikátory.

Dotykové ovládání

U Sony nedodělané a v zásadě k ničemu. V režimu prohlížení není možné swipováním přecházet mezi fotkami a roztažením prstů je zvětšovat.
U Fuji je funkčnost lepší, ale pořád jaksi do počtu, doba mezi dotykem a reakcí aparátu není okamžitá, kromě režimu prohlížení jsem nikde nepoužíval.
Z aparátů, které jsem měl v ruce, bylo dotykové ovládání promyšlené a zároveň rychlé jen u posledních Panasoniců, u Sony a Fuji je lepší jej vypnout. Sony ho má pro jistotu vypnuté už z výroby.

Fuji zábavná a radostná

Fujisté rádi zmiňují faktor „zábavnosti“ focení s Fuji aparáty. Co konkrétního se ale za tím má vlastně skrývat? Jde o přímočaré a relativně jednoduché ovládání? Nejspíš ne – na ovládání Fuji si pravděpodobně přivyknete rychleji než na to zmatečné u Sony, ale výsledek bude stejný – po večeru stráveném u manuálu a konfigurace a dvou třech (pěti, sedmi…) foceních ovádnete každý aparát.
Příčina té zábavnosti netkví v nějaké výslovně zábavné vlastnosti Fuji, ale obecně v tom, že jejich uživatelé přecházeli ze starých robustních zrcadlovek na bezzrcadlovku a rychle přijali její výhody – EVF s náhledem expozice, kompaktní až ultrakompaktní těla s podobně kvalitním výstupem, začaly také oblíbené Kaizeny (přidávání nových funkcionalit skrze softwarové updaty) a další. Nic, co by už dnes neměli/nedělali i ostatní výrobci bezzrcadlovek. Na jiný důvod jsem nepřišel.

Naopak Fuji se samo zamotalo do dávkování nových funkcí společně se zvláštním načasováním nových těl: X-H1 jako nový model v rámci nové řady měla být vlajkovou lodí celého X systému, aby o půl roku později byla z trůnu sesazena novým modelem X-T3, z tehdy už nižší produktové řady. T3 byla ve všem lepší (byť ne ve všem významně), ale zase postrádala pro mnohé podstatnou věc – IBIS. A ještě se odlišovaly ergonomií. Zákazníci tak, dle tehdejších ohlasů, řešili dilema, které řešit tak úplně nechtěli.
Asi i v důsledku tohoto chaosu je X-H1, oznámená v únoru 2018, tedy dva měsíce před A7 III, v současné době v doprodejích za necelých 24 tis. Kč. Tolik k úskalí early-adoption u Fuji, které dostalo s H1 nový rozměr.
U Sony jsou produktové řady celkem jasně vymezené, každá má „to svoje“ na čem staví a rozdíly mezi A7/R/S/A9 jde jasně a celkem stručně popsat a navzájem se nepodkopávají.

Obrazová kvalita, autofocus, zpracování fotek

Senzor

O špičková kvalitě výstupu a perfektním AF, které velkou měrou stojí za obrovskou popularitou A7 III, bylo napsáno už vše, proto se omezím jen na odkazy na další místa:

Vůbec nejvýmluvnější je ale stáhnout si několik ukázkových RAWů, v různých citlivostech a s různým dynamickým rozsahem scén a vyzkoušet si, co z nich jde dostat, jak se chová šum, jak reagují barvy – ke stažení např. zde, zde nebo zde.

Při přímém srovnání RAWů nezapomínejte, že Sony a Fuji používají různé standardy pro ISO (Sony – REI, Fujifilm – SOS) – takže Fuji bude mít při stejných expozičních hodnotách výstup o cca 2/3 EV tmavší.

A ještě trocha dojmologie z barevného podání: zatímco Fuji má barvy spíš pastelové, osobité, filmové, Sony je jemnější, neutrálnější, více jakoby digitálně mdlý, exaktní. To platí pro RAWy i z nich generovaných JPG. Ani jedno není apriori lepší, z obou senzorů se dají vytáhnout velké věci (jsou-li na fotce).

AF/eye AF

Sony exceluje ve schopnosti doslova se přilepit na obličej/oko a nepustit. U Fuji ostřící bod „vypadává“, dává si na čas a obličej/oko spíš soustavně nahání. U X-T3 není už ostření na oči nepoužitelné, ale není schopné být v průběžném ostření konstantně spolehlivý a dopřát onu „real time AF“ zkušenost“, kdy se momentální správnosti zaostření vůbec nemusíte zaobírat a čekat na něj. Rozdíl je i ve spolehlivosti samotného rozpoznávání obličejů – s Fuji se stane, že najde ve scéně obličej tam, kde žádný není, u Sony je to spíš raritní situace (zatím jsem měl tu čest jednou, kdy algoritmus objevil obličej ukrytý v myčce mezi hrnky).
Ostření na oči zvířat funguje taky precizně (testováno na kočkách), akorát není možné mít zapnuté naráz lidi i zvířata – v menu vybíráte buď a nebo.
Poměr použití průběžného a jednorázového ostření jsem s přechodem na Sony otočil a nově většinu času používám AF-C – je prostě perfektní a rychlé i s low-endovými levnými skly jako je třeba Samyang 35mm f/2.8.

Posuďte na videu:
Fujifilm X-T3 Eye AF Vs. Sony A7iii Eye AF (Fuji Firmware 3.0 vs Sony Firmware 3.0)

Jedinou kaňkou – šedivou kaňkou – na AF je zobrazení ostřícího bodu. Je totiž šedivý, jeho barva se nedá změnit a často splývá s pozadím. Nové řady (A9 II, A7R IV) už nastavení barvy mají, u A7(R) III nezbývá než doufat, že bude doplněno skrze nový firmware.

V Lightroomu

Zpracování fotek se dá vystihnout heslem „make Lightroom great again“. Při doostřování se snažíte dobrat toho nejlepšího výsledku, ne, jako u Fuji, toho jediného přijatelného nějakým magickým poměrem mezi amount, radius a detail. Když s Fuji jen trochu přitlačíte na pilu, doostřování hran jakoby se zastavilo a začnou vylézat na pixelové úrovni jakési artefakty.

Druhá skvělá změna je rychlost importování a generování náhledů. Nejvýmluvnější bude graf – rozdíl v rychlosti importu a vygenerování standard + smart náhledů 5ks RAWů. Pro zajímavost jsem přidal i srovnání s 42,4 MPx RAWy z A7R III, ty z toho vyšly překvapivě jako nejrychlejší.

Doba importu 5 RAWů, v sekundách

Konfigurace PC: AMD Ryzen 1600 AF, 16 GB RAM (3 GHz), GTX 1060 3GB, fotky na plotnovém disku, katalog na SSD

Demozaikování X-Trans RAWů je evidentně hodně náročné, zajímavé by bylo ještě srovnání rychlosti v Capture One, který by měl Fuji RAWy zpracovávat rychleji a lépe.
Se Sony RAWy je pak rychlejší je i jakákoliv manipulace s fotkami a latence při samotných úpravách.

Komprimovaný nekomprimovaný RAW

Kvůli TIFFové struktuře souborů mají RAWy A7 III bez ohledu na obrazový obsah vždy podobnou velikost: nekomprimované kolem 47.3 MB, komprimované zhruba polovinu – kolem 23.8 MB.
Komprimace je ztrátová a obvykle na fotkách nijak nebo naprosto minimálně patrná. Expozičně náročné scény (např. noční obloha), kde se hodí každý bit obrazové informace, se obecně doporučuje fotit do bezztrátového RAWu.

V souvislosti s A7R III jsem našel pár kritických článků ohledně datové konzistence v RAWu. Vypadá to ale víc jako teoretický problém, který se dá mnohem lépe měřit než vidět, takže asi nemusí nikoho trápit.
Pro zajímavost zde: Sony A7R III: Compressed Raw Gapping

Dual gain

Fuji i Sony používají ISO invarientní snímače, Sony ovšem ve dvou hladinách: ISO 100 a 640.
Zjednodušeně řečeno, snímač má dvě základní ISO hladiny od kterých se děje přeexponování pro vyšší citlivosti.
Technicky by to mělo fungovat takto:

„V obvodu každé photosite (skupiny fotodiod) je paralelně zapojený kondenzátor pro zvýšení FWC (Full Well Capacity) při nízkém ISO. Tím získáme vyšší dynamický rozsah při ISO 100 – kondenzátor sice zvýší šum, ale výrazné zvýšení FWC poskytuje více výhod než nevýhod.
Od ISO 640 výše není kondenzátor zapojen, FWC je sice výrazně sníženo, ale čtecí šum je snížen ještě více.“

Zdroj: Fórum DPreview

Efekt dual gainu je nejlépe patrný z grafu dynamického rozsahu, kde na ISO 640 snímač „chytne druhý dech“ – viz tento graf.

Pokud fotíte jen do RAWu, je v důsledku možné fotit jen na obě základní hladiny a ostatní „vytáhnout“ v post processu. Viz např. tento článek: Cruising with the Sony a7RII – Exposure strategy

Původně jsem se tím během focení zabývat nechtěl, ale přistihl jsem se, že když zrovna ISO vyjde na 500 a zároveň je čas expozici doladit, neodolám a citlivost postrčím na 640. Jako by to u tak výborného senzoru vůbec bylo potřeba.

Další zajímavý článek k dual gain technologii: Testing the Sony A7 III for ISO invariance

Edit 21.5.: Podle čerstvé recenze X-T4 má dual gain technologii i senzor X-Trans IV, druhá hladina ovšem začíná na ISO 800

Objektivy a systém

Jedním z největších rozdílů mezi oběma systémy a zároveň velkým argumentem právě pro Sony je množství dostupných objektivů. Nejen pokud jde o ty nativní, má Fuji svůj svět a Sony svůj vesmír.
Pro příklad jsem vybral svoje nejoblíbenější ohnisko – 35mm, resp. jeho ekvivalent, s autofokusem.

Fuji X

  • Fujifilm XF 23mm f/2,0 R WR
  • Fujifilm XF 23mm f/1,4 R

U Fuji proti sobě stojí lepší světelnost na jedné straně proti (kvalitnímu) utěsnění, kompaktnosti a rychlejšímu AF na straně druhé. Draze vykoupená světelnost je ještě patrnější u ~50mm ekv. objektivů – světelnější ze dvou dostupných objektivů (XF 35mm f/1,4 R) je, kromě absence utěsnění, navíc i dost hlučný (kromě AF je slyšet i clona) a působí svými mechanickými projevy trochu obstarožně.
Nabídka objektivů je dostatečná, nic důležitého nechybí, ale v porovnání se Sony je malá. Často se spekuluje, jestli je tím největším důvodem, proč se velké optické firmy výrobě objektivů pro X bajonet vyhýbají*, neveřejný protokol pro komunikaci fotoaparát – objektiv. Osobně tomu nevěřím – když i malé firmy jako Fringer (výrobce AF adaptéru Fuji – Canon) nebo Viltrox byly schopné protokol zrekonstruovat, pro korporace jako je Sigma nebo Tamron by to neměla být nijak velká překážka a půjde jen o drobný fragment v celém vývoji objektivů pro nový bajonet. Spíš se dá předpokládat, že pro třetí výrobce je Fuji X platforma (zatím) nezajímavá po stránce potenciálního odbytu.

*) kromě trojice Zeiss Touit objektivů pro Fuji, které se velké slávy ani pokračování nedočkaly (byť jsou kvalitní)

Sony E mount

  • Sony FE 35mm f/1,8
  • Sony FE 35mm f/1,4 ZA Distagon T
  • Sony FE 35mm f/2.8 ZA Sonnar T
  • Samyang 35mm f/1,4 AF
  • Samyang 35mm f/2,8 AF
  • Sigma 35mm f/1.2 Art DG DN
  • Sigma 35mm f/1.4 Art DG HSM

U Sony je možné vybírat v širokém rozpětí od nekompromisní kvality bez ohledu na velikost, hmotnost a cenu po drobná a levná skla. Žádná nepříjemná dilemata jako u Fuji, už se není na co vymlouvat.
Obzvlášť zajímavé jsou současné aktivity Samyangu, který se zaměřuje na kompaktní skla (35/2.8, 45/1.8, 75/1.8), která umožňují dát dohromady lehký, poměrně levný a kvalitní cestovní kit.

Poznámka k APS-C

Pokud bychom porovnávali Sony APS-C objektivy vs Fuji X, souboj by byl vyrovnanější – dlouhou dobu bylo patrné, že u Sony hraje menší senzor druhé housle a skel bylo málo, natož těch kvalitních a světelných a velké mezery zalepovala až později Sigma. Jaká je situace teď, můžete najít např. tady: Ultimate guide to E-mount lenses for Sony APS-C mirrorles cameras

Dostupnost a ceny

Nabídku objektivů pro Sony jsem z daleka neprošel celou, ale celkově vzato není v cenách podobných objektivů větší rozdíl, v jednom případě je levnější Sony, podruhé zase Fuji, záleží i na základě jakých hledisek porovnáváte.
Sony ale vždy nabídne více alternativ a má vlastní „specialisty“ na levnější, ale kvalitní objektivy – Tamron a Samyang.
Výhodou Fuji jsou v začátku velmi dobrá skla v setech – XF 18-55 mm f/2,8-4 OIS a XF 23mm f/2,0 R WR. Kromě toho, v každém APS-C systému vždy najdeme nějakou ekonomickou třídu delších (300mm ekv.) teleobjektivů. Cenově podobnou alternativu k XF 55-200, natož XC 50-230 u Sony nenajdete a je potřeba zapátrat u starších Nikon/Canon objektivů. U A7R III je možné díky ještě přijatelnému snížení rozlišení (18 MPx) používat APS-C skla v příslušném režimu.

Z recenzí některých objektivů to vypadá, že Sony není vždy konzistentní v nabídce adekvátního poměru cena/výkon v nižší a střední třídě. Např. zoom Sony Zeiss 24-70mm f/4 ZA OSS vypadá na první pohled lákavě, opticky ale není moc přesvědčivý, zvlášť se svou cenovkou – 24.000 Kč. Podobně nervózní reakce ohledně ceny jsem zaznamenal třeba i u Sony FE 35mm f/1,8. Jasným indikátorem kvality má být řada G a nejvyšší G Master, na druhou stranu i mezi těmi „běžnými“ skly bez nálepky jsou špičková skla – např. FE 85mm f/1,8. Před nákupem je tak potřeba víc zkoušet a studovat recenze a nepřikládat rozhodující důležitost výrobci, výrobním řadám a „pečetím kvality“.
Fuji má svůj standard nastavený vysoko bez větších kompromisů (alespoň co do optických kvalit) a v rámci řady XF, která je nejpočetenější, se vybírá se prakticky jen z velmi dobrých a vynikajících objektivů – zase jich má ale v nabídce mnohem méně.

Závěr

První dojmy jsou vždycky ošemetná věc, většinu z nich praxe a čas naředí a usadí. Žijeme ve výjimečné době, kdy špatné aparáty už prakticky nevznikají a vybrat si špatně snad ani nejde.
Předchozí očekávání se mi víceméně potvrdila a žádné zásadní důvody proč jednoznačně upřednostit právě Sony před Fuji, nebo naopak, jsem nenašel – i když je potřeba jedním dechem dodat, že i díky nové X-T4, která řeší některé dlouhodobé dluhy Fuji.
A i proto je důležité nezůstat jen u otázky Sony vs. Fuji, APS-C vs fullframe*, ale poctivě si ujasnit co budu fotit, v jakých podmínkách, jak vysoko mám v prioritách kompaktnost a nízkou váhu sestavy atp.

*) Pokud bychom diskusi osekali jen na možnosti senzorů, je rozdíl citelný, ale ne propastný. Paradoxně právě nejoblíbenější model z celé řady A7 – tj. A7 III těží z výhod velké plochy snímače nejméně, oproti ostatním dvěma – A7R a A7S, tj. speciálům se zaměřením na vysoké rozlišení nebo co nejlepší výkon při vysokých citlivostech. Na obě řady (úvahu kazí, že A7S III si musíme domyslet) APS-C odpověď nemá a dovolím si jim predikovat ještě velkou budoucnost, navzdory pokračujícímu úpadku trhu s fototechnikou.

Fuji působí dojmem promyšleného a „kompletního“ celku, který v parametrech čímdál rychleji dotahuje své nejlepší konkurenty. Bude hodně zajímavé sledovat, co Fuji z APS-C ještě dokáže v dalších generacích vymačkat.
Sony je, s trochou nadsázky, jako špičkové technologické demo, kde ergonomie i její jakákoliv inovace šla trochu stranou a pro ty senzační výstupy je potřeba na začátku obětovat trochu nepohodlí a zvykání.
A to je to, co si myslím, že oba systémy nejvíc polarizuje – zatímco nadšení z Fuji pramení hlavně z vnějšku – perfektní ergonomie a ovladatelnosti, Sony má poklady ukryté hlavně uvnitř, ve svém výkonu a algoritmech.
Nebo ještě obrazně – Sony je stroj na všední dny, zatímco Fuji na neděle (obzvlášť taková X-Pro3) – otázkou je, jestli váš týden má víc těch všedních dnů nebo nedělí.

4 komentáře u „První dojmy z přechodu z Fuji X na Sony Alpha (A7 III)“

  1. Pekna obsahla a vyvazena recenze. Celkove s tim zaverem souhlasim, pokud tim „tydnem“ myslite profesionalni foceni zakazek a „vikendem“ je mysleno foceni pro zabavu.
    Srovnani by podle me melo zohlednovat porizovaci naklady. Asi pred rokem jsem se rozhodoval, jestli Sony nebo Fuji. A vyhralo Fuji. Za nejakych 35k muzete mit u Fuji x-t30 s nejnovejsim sensorem, k tomu nektery f2 objektiv a mit celkem vysokou kvalitu vystupu. U Sony s takovym rozpoctem nemate sanci na nic noveho, maximalne starsi A7II se zoomem v setu. https://docs.google.com/spreadsheets/d/e/2PACX-1vR6VXppeCVYdZ3vuRo7eKP7vVAYY7CswecGxJtvqji6lgn3L8YVGa_KeFIAnoVwk04AIZ3uy592Ei-t/pubhtml
    Siroka nabidka objektivu pro Sony sice je, ale za podstatne vyssi ceny, diky druhovyrobe a hlavne u zoomu. S temi levnymi objektivy ocekavam spise stejnou kvalitu vystupu jako u Fuji. Kdyz budete mit f1,4 na APSC nebo 1,8-2,1 na FF, tak si moc nepomuzete, bokeh stejny a muzete fotit na 1/20 misto 1/30 nebo dat nizsi ISO. Outdoorove kompaktni objektivy na Sony jsou vetsinou okolo f3, takze zase podobne f2 WR of Fuji. Dale jsou tam nejake plastaky druhovyroby, ale z moji zkusenosti vetsinou maji treba spatne antireflexni vrstvy nebo nejaky jiny otravny problem. Ten rozdil je az v tom extremu, treba XF 56mm f1,2 (ff f1,8, 25k) vs Sony 85mmf1,4 GM (53k). To same co se tela tyce. A7III je fajn, ale na vyuziti tech drahych dobrych objektivu to uz chce spis A7R radu, kde je nejnovejsi telo uz za 100k.
    Kdyz se clovek bavi o APSC, tak to je vubec bida uplne, tech skel je podstatne min nez pro Fuji. Treba ten ekvivalent 35mm, kde se neda vybrat snad nic. Takze APSC Sony si clovek koupi spis na to, aby za dva roky upgradoval na FF potom, co is koupi par FF skel. Takze 2 roky fotite s kvalitou APSC a s kompromisnim komfortem. Pak stejne upgradujete.
    Samozrejme je to i o tom, ze existuji dalsi systemy. Kdyz chce clovek maximalne setrit, tak koupi DSLR Canon nebo Nikon z druhe ruky. Kdyz maximalni prenosnost, tak Olympus. Kdyz opravdu maximalni vykon, medium format?
    Proste Sony je pro lidi, kteri chteji o trochu vyssi kvalitu vystupu v extremech za cenu cca 1,5-2x vyssi hmotnosti a ceny. Kdyz je nekdo profesional, tak se mu to zaplati, protoze dosahne na zakazky, na ktere by jinak nedosahnul. Navic vetsi fotak = lepsi fotograf, takze s Fuji to muze byt dost tezke. Kdyz je nekdo amater, co ma dostatek penez nebo fakt vnitrne potrebuje maximum, tak ma Sony smysl asi taky. Kdo chce kvalitni skladny fotak na denodenni pouziti, ktery je technologicky moderni, ale nebude stat majlant, tak je to za me spis Fuji. Na takove to denodenni noseni je taky Fuji podle me lepsi, prochazet se jen tak po meste s A7R a velkym a drahym zoomem podle me neni uplne ideal.

    1. No tak je cítiť nejakú tú frustráciu recenzenta zo zmeny. Pekné výstižné a v skratke porovnanie v následnom komente

      1. Díky za komentář. Je to tak, nakonec Sony po dvou měsících putovala do světa a vrátil jsem se k Fuji skrze X-T3. S postupem času se snažím si focení dělat jednodušší a přímočařejší (jedno pevné sklo, maximálně dvě, žádný nebo minimální post process atd.) a to je doména Fuji. Živit se focením a/nebo mít kopec volného času, je dost možné, že bych to viděl jinak, ale on by ten fotoaparát vlastně měl pasovat i „životní situaci“ a přístupu, než aby se to vždy zredukovalo jen na číselné parametry 🙂

    2. Díky za obsáhlý komentář, souhlasím. Obzvlášť ten konec sedí – Fujiny, stejně jako Leicy, patří nejvíc do ulic 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *